První oceánská plavba Perly je za námi. O krajině oceánu, nádherné Madeiře, pustých Salvagenách a buřňácích a nejvyšší hoře Španělska.
Začnu od posádky. Strávili jsme společně víc jak tři týdny a byly to skvělé tři týdny. Není úplně jednoduché se sžít s dalšími lidmi, člověk to má někdy těžké i sám se sebou. Každý přichází se svými návyky, každý má své mouchy, ale tahle “stará” parta nezklamala ani tentokrát a bylo to super. Chybíte nám tady!
Vždy po nějaké části plavby si tady na Perle říkáme, které 3 zážitky byly pro nás nejsilnější. U této části plavby to je opravdu těžké, protože to celkově jeden silný sportovně-rekreační zážitek, který, nebojím se to napsat, měl i svůj kulturně-společenský rozměr. Pardón, vzpoměl jsem si na některé debaty s klukama. Takže za mě byly nejsilnějšími zážitky – krajina oceánu tvořená velikými táhlými vlnami. Kopce a údolí, které loď zdvihali tak lehce, že to ani nebylo vlastně cítit a přesto měl člověk chuť se jít proběhnout, vyběhnout na některý ten kopec a pak běžet dolů do údolí. Druhý nejsilnější zážitek bylo Porto Santo a Madeira a to krajina nádherné pláže na Porto Santu a zelených údolí Madeiry a hlavně místní lidé, kteří byli tak komunikativní, ochotní a všichni se usmáli, když odpovídali na pozdrav. Od obsluhy v restaraci, přes prodavače v samoobsluze po posledního člověka v horách na poli. To jsem nikdy předtím neviděl. Poslední, třetí zážitek byly opuštěné Salvageny. Byl to ochotný strážce místní rezervace a buřňáci a neuvěřitelná romantika malinkých neobydlených ostrovů uprostřed oceánu, které se mi vryli hluboko do duše. Ještě stále, když zavřu oči, tak slyším mladé buřňáky, jak si spolu povídají a vidím zapadat slunce. A když sedím na lodi a zvednu hlavu, tak máme ještě stále “posranou” biminy 🙂
Zpátky k plavbě a pěkně popořádku. Posádka se dostavila na loď v plném počtu dne 18. září. Termín dplutí z maríny Alcaideisa byl stanoven podle předpovědi počasí, časů přílivů a odlivů, postavení hvězd a věštění z koule na 18.září večer s tím, že následující ráno před slunce východem se vydáme na západ proplout Gibraltarskou úžinou. A tak se i stalo. Ono totiž proplout Gibraltarem není vždy jen tak. úžinou teče stálý proud směrem na východ z oceánu do středozemního moře. Píše se v knihách, že celkový objem vody, která přiteče Gibraltarem do středozemního moře je 3 x více než je celkové množství vody, které přiteče všemi řekami, které se do něj vlévají. Pro námořníka to znamená, že rychlost proudů, které tečou proti směru jeho plavby (pokud pluje jako my) může být až 6-7 uzlů. Cestovní rychlost naší Perly je 5-6, takže bychom pluly 6 uzlů na západ a přitom se pohybovali 1 uzel na východ. Přílivové a odlivové proudy mohou ale téct i tak, že nešťastníkovi směřujícímu na západ trochu pomohou a zmírní nepříznivý východní proud. A toho jsme využili i mi. Podle knih jsme vypluli přesně dvě hodiny po přílivu v Gibraltaru a snadno jsme překonali mírný protiproud. Po obědě jsme vpluli u Tarifi do vod Atlatického oceánu. Vlny se zvětšily, ale také prodloužily a my jsme si užívali, jak se Perla pomalu zdvihala a zase klesala.
První dva dny nám moc nefoukalo a museli jsme si občas pomáhat motorem, ale zato nám braly ryby. Hlavně tuňáci a také Zloh nachový nebo-li zlatá ryba, nejčastěji zvaná doráda z D’or, – zlatá. Ona je totiž úplně zlatá, až později, když ji člověk vytáhne změní barvu na nachovou. Mimochodem moc chutná ryba je to. Posádka po prvních dvou dnech ryb byla třetí den už vděčná za špagety a ryby se rozhodla jíst jen v podobě tataráku. Ryby to asi slyšely, urazily se a přestaly brát. Cesta nám rychle ubíhala. Sledovali jsme stále počasí a to se začalo měnit v náš prospěch, alespoň do míry, že hrozící bouře zůstala západně od Madeiry a nám nic nehrozilo.
Bylo to pátý den po půlnoci, když se objevil před přídí maják menšího bratra Madeiry, ostrova Porto Santo. Svatým přístavem ho pojmenovali Portugalci, když jim poskytl útočiště před bouří, která je sem zahnala roku 1789 od břehů Afriky. O rok později neobydlený a do té doby neznámý ostrov Portugalci kolonizovali. Větší Madeira byla objevena právě o rok později, než Porto Santo. Prvním guvrnérem nově nabytých území nebyl nikdo jiný, než tchán Krištofa Kolumba. Na ostrově je mimo jiné také socha Kolumbovy ženy.
I my jsme jako Portugalci nejprve zamířili na Porto Santo. Do místního malého přístavu a maríny jsme vyvázali Perlu na jediné volné místo ráno o půl deváté dne 24. září 2012 po 5 dnech plavby z Gibraltaru. Posádka měla veselou až sváteční náladu. První část plavby byla za námi a pod nohama se nám zase houpalo molo. Formality po příjezdu byly přiměřené a od první chvíle jsme v ostrém kontrastu od Španělska viděli, že místní obyvatelé, jsou nejenom jazykově vybaveni, ale fungují normálně a navíc jsou usměvaví, vstřícní a milí. Byly jsme z toho všichni překvapeni a rychle jsme si místní oblíbili. Po vyřízení nutných formalit jsme se vrhli pěšky do blízkého hlavního a jediného města ostrova Villa. Vážení, ta 6 km dlouhá pláž mezi přístavem a městem byla naprosto úchvatná. Byla prázdná a čistá. Černé oblé sopečné kameny a kamínky byly v písku rozesety jako nějaké perly. Příboj kreslil do pláže ornamenty tmavými odstíny sopečného písku na jinak žlutý písek pláže. Do města jsme došli nadšeni a v ještě lepší náladě než jsme vyšli z Perly. Návštěva samoobsluhy, kde jsme za levno nakoupili skvělé ovoce a ještě lepší Madeirské víno nás posunula do stínu palem v blízkém parku, kde jsme všechno snědli a vypili. Naše bujaré hodování sledovala z povzdálí starší paní s francouzskými holemi. Až asi po půlhodině jsme někdo pronesl, že by mohla být z Česka, a co myslíte, byla? No ano, byla z Jižních Čech, z Písku a cestovala sama na vlastní pěst po světě i s francouzskými holemi.
Odpoledne a večer jsme propiknikovali s několika dalšími lahvemi madeiry na krásné pláži s tím, že někteří členové posádky šli zpátky na loď v podstatě po čtyřech. Už předem jsem se s posádkou dohodl, že během pobytu na souši odmítám dělat velitele pozemních akcí. Zkoušel jsem to průběžně praktikovat a docela to fungovalo. Hlavně později jsme trávili víc času na souši spíš s Pájou a zbytek posádky držel pospolu. Ne, že bychom se stranili našich milích přátel, ale myslím, že je mimo jiné prospěšné, když si potom večer můžete vyprávět, co kdo kde viděl a zažil a tak toho vlastně celkově zažijete víc. Mou hlavní motivací bylo to, nevelet suchozemským operacím, stačí mi kapitánování na lodi.
Porto Santo jsme opustili druhý den ráno, napli plachty a příď Perly zamiřila na Madeiru. Jako obvykle jsme měi nahozeno. Asi v polovině cesty se zodrnčel naviják. když jsem se pokusil vzít prut do ruky, tak bylo jasné, že tentokrát tam bude něco většího. Stáhli jsme genu a po chvíli, když se ryba unavila jsem začal pomalu přitahovat. Skoro to nešlo. Trvalo přes půl hodiny, než jsme ji měli dost blízko, abychom poznali, co to vlastně je. Padali první identifikační návrhy – je to tuňák, je to teda velký, to je snad žralok (to nikdo neřekl, ale všichni si to mysleli) …. po chvíli bylo jasné, byl to 1,5- 2m dlouhý mečoun, plachetních, Blue Marlin. Nádherná velká ryba nám plavala na vlasci u lodě. Začali jsme vymýšlet, jak ji vytáhnout. Nakonec zvítězil nápad, že ji navlékneme lano kolem těl a zatáhneme a pak ji vytáhneme za ocas. Marlin byl ale po chvíli odpočinku jiného názoru a zamířil nejprve pode boku před loď a pak dolů pod loď. Musel jsem uvolni navijá a nechat ho odplout. Byl to takový tah, že jsem musel prut držet vší silou. Marlin zachvíli odvinul stejně vlasce jako když se chytil. Po dalších 10 minutách mě nechal znovu pomalu přitahovat, Trvalo to další 20 minut, než jsem ho po kouskách dostal k lodi. Druhý pokus navléknout mu lano přes hlavu nám téměř vyšel. Už jsem si oblékal rukavici, abych ho vytáhl v tom ale napnutý vlasec zavadil o obnažený závit u větrného kormida, švih, jako když praskne struna na kytaře ….. Krásný plachetník se asi 2 metry za lodí ještě vynořil, jako by se chtěl podívat na svého soka, švihl ploutví a byl pryč. Chvíli jsem nemohl ani mluvit. Necítil jsem ruce únavou, mísily se ve mě pocity úlevy a zmaru. Nedovedl jsem si představit, jak bychom to zvíře v úzkém kokpitu zpacifikovali, ani co bychom s ním dělali, bylo to masa pro půl maríny. Na druhou stranu se ve mě probudila lovecká posedlost a mrzelo mě, že jsem ho nepřemohl a nemám s ním tu vítěznou fotografii. Ať tak nebo tak, plachetník byl na svobodě, mi jsme zase vytáhli plachty a už s pomocí motoru dál směřovali k Madeiře.
Do hlavního města Funchalu a místní maríny jsme dopluli za deště pozdě odpoledne. Po nezbytných formalitách jsme hned vyrazili do města. U tržnice nás čekalo první poncho ….. to se stalo na dlouho symbolem našeho pobytu ve Funchalu. Část posádku poncho používala jako platidlo, když se nalodi dohadovali stylem, já ti dlužím dvě poncha, ty mě jedno …. Co, že to vlastně poncho je? Poncho je název pro místní skupinu míchaných nápojů, které se skládají z čerstvého ovocného džusu a místního třtinového rumu nebo jiného alkoholu a medu, kdy míchací poměr je alkohol:džus je 1:1. Rozlišujeme tradicional local poncho, to je výhradně s místním rumem a buďto pomerančovým nebo cirónovým džusem a medem s pak ostatní poncha, která jsou s vodkou a jsou ostružinová, marukujová atd. atd. Jedno poncho obsahuje průměrně dva velké panáky rumu. Člověk je po konzumaci tohoto dobrého sladkého nápoje velmi rychle ve veselé až lumpačivé náladě.
Takto naladěni jsme se vrhli do starého města. Tam zrovna běžel nějaký umělecký projekt – malování dvěří, kdy uměci z různých koutů světa malovali na dveře domů obrazy, tvořili plastiky. Celkový dojem byl skvělý. Nedalo nám moc práce se přimotat do Galerie, která zároveň sloužila jako ateliéry různých umělců. Dali jsme se do řeči s jedním malířem a ukázalo se, že zná dobře Českou republiku, protože byl z Východního německa a jezdil do Čech na pionýrský tábor. Následovalo pozvání do baru La Revolution, kde také tvořili malíři … To ale předbíhám, tam jsme byli až o dva dny později. Ten večer jsme byli na výtečné večeři v restauraci, kde zpívali místní zpěváci, jedním z nich byl i mistr grilovač. Koupili jsme si CD na památku.
Další den jsme se vypravili na výlet do tropické zahrady a města a udělat přípravu na výlet do hor na levády. Levády jsou kanály na svádění vody z hor do údolí. Vedou po vrstevnicích vysoko z hor až k moři. Voda se do nich dostává kondenzací z mrků na horské vegetaci a z dešťů a v údolích slouží na zavažování polí a jako užitkové ve městech. Vybudovali je zde Portugalští osadníci. Mi jsme hned další den ráno jeli autobusem klikatou silnicí asi tři hodiny a pak ještě taxíkem do cca 1200m a odtud pak celý den podél levád dolů až do Camara Lobos na pobřeží. Nádhera zelených hor, hlubokých údolí, vodopádů se dá jen těžko vylíčit. Je to nádhera. Vybrali jsme si soustavu levád Fajál na severo-západě ostrova. Šli jsme turističtější a pak i méně turistické části, kde jsme byli uprostřed hor úplně samotní. Chtělo se nám tam zůstat. Po celodenním pochodu jsme dorazili do malé vesnice, kde pokrátké kounikaci s místními obyvateli bylo jasné, že autobuš je fuč a další pojede až zítra. V místním baru a koloniálu v jednom nám zavolali taxíka a s ním jsme dorazili do Camara Lobos. Po večeři jsme se už zase místním autobusem přesunuli na loď.
Byli jsme tak unaveni, že nedalo moc práce, aby nás formality spojené s odjezdem a získáním povolení na Salvageny přinutili další den zůstat ve Funchalu. Den jsme využili dobře. Byli jsme na trhu, odpoledne na nákupní exkursi v místním vinařství Brandy’s. Tam jsme absolvovali ochutnávky Madeirských vín včetně vydařeného ročníku 67 a také zdařilého 73. Nakoupili jsme tedy skromné zásoby na loď a dárky domů. Po večeři padlo smutné rozhodnutí, že vyrazíme na poncho do La Revolution …. domů jsme se všichni, kromě Miloně, který zůstal na lodi dostávali samostatně a málokdo z nás si pamatuje jak. Druhý den by větší část posádky včetně nás raději smazala. Sladký drink si vybral své oběti a ve formě bolesti hlavy to cítil každý. Až později večer jsme se postupně dali dohromady. Davidovi vděčíme za to, že i za těchto podmínek dokončil malování znaku naší lodě na přístavní zdi.
Bylo ráno 7 hodin, když jsme vyplouvali z Funchalu a mířili na jih na opuštěné ostrovy Ihlas Salvagems. Ty leží zhruba v polovině cesty z Madeiry na Kanárské ostrovy. V příznivém větru nám plavba rychle ubíhala a druhý den kolem poledne jsme už míjeli nebezpečné útesy u ostrova Salvagem Grande. Ve dvě jsme byli zakotveni v jedinné zátoce, kterou zde mají. Tam se také nachazí základna stražců národního parku a vyzkumníků, ornitologů. Ostrovy patřícíi Portugalsku a správně podléhající Madeiře se skládají ze dvou malých ostrůvků z nichž větší se jmenuje velký a menší se jmenuje malý. Kromě těchto dvou ostrovů je všude kolem nich stovky útesů, kamenů a mělčin o které se rozbíjí oceánský příboj. Na ostrovech jsou celkem dve kotviště, jedno na velkém a druhé na malém. Ostrovy nejsou obydleny lidmi, zato jsou rájem pro ptáky. Nejvíce je zde buřňáků žlutozobých, kteří hnízdí doslova pod každým kamenem. Ale potom zde najdou ornitologové na 200 dalších druhů, někteří zde hnízdí trvale a jiní se zde zastavují během migrace.
Potom, co jsme zakotvili, nafoukli člun a jako zázrakem se nechali příbojovou vlnou vynést na betonové přistávací molo, nás prřvítala
ředitelka parku a ostrova fena Salvage. Její doprovod byli strážce parku a jeho kolega výzkumník buřňáků. Ztrážce pomocí vysílačky zkontroloval naše povolení přistát na ostrově a pak se s námi dohodl, že v pět se nám bude věnovat a půjde s námi obejít ostrov. My jsme se mezitím stejně šikovně jako jsme přistáli vrátili na Perlu a vrhli se do vod oceánu s brýlemi. Šnorchlování bylo nádherné. Útesy po okrajích zátoky byly plné ryb a jak velkých a barevných. Byli jsme jen s Pájou, posádka dala přednost obeplouvání lodě. V 10 m pod námi jsme dokonce viděli našeho známého kanice hnědého, který nás chtěl “sežrat” na Cabrere u Menorky. Tenhle na nás ale vůbec nebyl zvědavý. Když si nás všiml, mávl ploutví a byl někde pod kameny.
Po šnorchlování jsme se vrátili na ostrov. Strážce Carlos už na nás čekal i se Salvage a vyrazili jsme kolem ostrova. Víte, on je ten ostrov opravdu docela malý. Má asi 1 km v průměru, nejvyšší hora měří 165 metrů a je na ní maják. Větší část ostrova je náhorní plošina, kde rostou endemity a pod každým kamenem najdete schovaného mladého buřňáka. Carlos nám vyprávěl o buřnácích, o tom jak rodiče těchto mořských ptáků létají lovit mladým ryby až ke břehům Afriky. Cesta jim trvá 3 dny. Když vyrostou, tak se vydají na oceán až k břehům Brazílie a po sedmi letech se vrací na Salvageny, kde vyvedou mladé. A opravdu tyto úžasné letce potkáváme na otevřeném oceánu stovky mil od pevniny. Kromě pozorování buřňáků a jiných ptáků nám Carlos chytil gekona a dal pochovat malinkého ptáčka, který vypadal jako chlupatá kulička, skoro nebylo vidět, kde má hlavu. Vyprávěl nám také o jejich životě na malém ostrůvku uprostřed oceánu. Jsou zpravidla na základně ve dvou na tři týdny. Někdy tam mají ještě vědce zkoumající ptáky. Po třech týdnech nebo měsíci přijede vojenská loď a týmy se vymění. Pak jsou dva týdny ve Funchalu, mají volno, pak týden připravují materiál a jedou zpátky na Salvageny. Kromě hlídání parku plni další úkoly, dohlíží na fungování majáku, vědeckých měřících přístrojů a udržují základnu.
Carlos byl moc fajn, nabídli nám vodu a přesvědčovali nás, ať zůstaneme několik dní, měli bychom k dispozici jejich gril, zázemí, prostě cokoliv. A víte, co je na tom zajímavé? Za vstup na ostrovy, povoleni ani pobyt, ani vycházku s průvodcem a kotveni, stejně jako používání základny se nic neplatí …. jediné o co nás požádali bylo vyplnění dotazníku.
Když jsme se vrátili na Perlu bylo jasné, že nikam večer neodplujeme. Koukali jsme se na západ slunce a lovící buřňáky. Ti si povídali. Byl to opravdu nádherný večer uprostřed oceánu. Odpluli jsme ráno a po klidné noční plavbě jsme dorazili k severnímu pobřeží Tenerife následující den. Ještě než jsme dorazili na Tenerife, tak jsme chytili další dorádu a měli ji k večeři.
Tenerife je dalším ostrovem, který nám učaroval. V některých ohledech by se tento ostrov dal srovnávat s Madeirou. Je tady nejvyšší hora Španělska Pico de Teide 3717 metrů. Měli jsme veliké štěstí na počasí a podařilo se nám zdolat její vrchol. Povolení jsme měli vyřízené skoro měsíc dopředu. Půjčili jsme si auto, dojeli k dolní stanici lanovky do 2300m. Pak lanovkou do 3200 a odtud už po vlastních stezkou číslo deset až na vrchol kráteru. Překvapilo mě, že na vrcholu všude vystupují horké sirné páry. Žijí tam ještěrky a proti očekávání tam bylo docela teplo, asi 9 stupňů.
Dolů jsme šly pěšky až k autu. Byla to náročná, ale krásná cesta. Ty výhledy z vrcholu i po cestě se nedají ani popsat. Koukněte se na fotky. Další den, jsme byli všichni unavení zůstali na lodi. Posádka odjela na letiště po páté odpoledne a my jsme zůstali s Pájou a Perlou bez posádky.
Půjčili jsme si ale auto a jeli jsme znovu do hor pod Teide. Projeli jsme masiv do úrodného údolí Orotava, navštívili Puerto de la Cruz a tamější botanickou zahradu. Ta je pozůstatkem po aklimatizační stanici, kterou používali Španělé na aklimatizaci tropických rostlin, které z celého světa vozili do Evropy. Bylo to nesmírně zajímavé, kolik a jak rozmanitých rostlin po světě všude roste.
Je to velké a zatraceně skejtové město!! Všude skejťáci, skejtparky … svého jména je nositelem oprávněně! Kromě toho je to také město bohatství a chudoby na malém prostoru, jak jsme ostatně později viděli na jiných místech Kanárských ostrovů. Pozdě večer jsme byli zpátky na lodi.
Naše další cesta vedla na La Gomeru, kde jsme měli návštěvu na dva dny Martina Taxe s manželkou a pak na Gran Canárii, kde jsme se potkali a strávili dva dny se Slávkem, jeho přítelkyní a 16 měsíčním synem Šimonem. To je už ale zase další příběh a o něm budu pokračovat jinde.
Perla teď bude čekat v Puerto Deportivo de Pasito Blanco až do 19. prosince, kdy se na ní vrátíme, abychom pokračovali dál v naší plavbě kolem světa. My si budeme zatím doma užívat rodiny, zhasínat, dokončovat odpojování z matrixu a skládat zkoušky na velitele oceánské plavby pro oblast A – bez omezení.
Petr a Pája, toho času v letadle domů.