O delfínech, opicích, kanicech, měsíčnících, sardinkách, cestě do afriky a nepovedené posádce.
Je konec prázdnin a my jsme podle plánu dopluli až na Gibraltar. Jak jsme to vlastně zvládli?
Datum: 14.8. – 2.9.2012
Uplutá vzdálenost: 578NM
Trasa: Palma de Mallorca – Ibiza – Mar Menor – Cartagena – Malaga – Ceuta – La Linea
Na motor cca 120 hodin.
Trasa zaznamená ploterem.
Posádka:
Petr a Pája
Část plavby:
Viktor a Martina
Saša
Do Palmy de Mallorca jsme se vrátili z Colónie a ostrova Cabrera natěšeni na to, že se pojedeme potápět zpátky na Cabreru hned potom, co naložíme novou posádku.
Čekal nás náročný den, kdy jsme nakupovali proviant a sháněli potapěčské centrum, aby nám naplnili potapěčské lahve. Bylo to složité nakonec oboje. Přijeli jsme do maríny Cuarentena a kotvili u stezky na nábřeží. Odpoledne po příjezdu jsme se vydali hledat obchod s jachtařskými potřebami. Potapěčské cenrum jsme později odpoledne alespoň dvě hodiny. Nakonec jsme ho našli a Pája si koupila konečně 5mm neoprén, aby jí nebyla zima. Lahve nám naplnili, ovšem donutili nás, nechat si udělat revizi, i když máme lahve úplně nové. Stálo nás to bohužel dalších 20e na láhev za samolepku, která platí rok. Pravda, že v dalším centru na Ibize to bylo první na co se nás ptali.
Posádka přiletěla další den odpoledne. Nasměrovali jsme je do města, protože bylo ještě potřeba donaložit loď. Nakoupili jsme na trhu potraviny až na Ibizu a odpoledne potom dokoupili i pitnou vodu. Večer byla loď připravena na plavbu. Ještě jsme si došli na nábřeží dát sangrii a hurá na kutě.
Ráno jsme vypluli brzy. Už jsme se nemohli dočkat potápění na Cabreře. Tam jsme dopluli krátce po 12. hodině. Měli jsme dopředu vyřízené povolení, abychom se mohli vyvázat na bójku v potapěčské lokalitě nedaleko jediné zátoky, kde se smí kotvit. Jenže nějak nám v informačním centru a na webu zapomněli vymlouvat, že se nelze na bójku vyvázat s větší lodí, že je to jen pro čluny. Po krátkém pokusu jsme se museli přesunou vedle do zátoky, naložit kompletní výbavu do člunu a vydat se na potápění na gumáku. Trvalo to dlouho, ale dojeli jsme. Vyvázali jsme se vedle potapěčské lodě, která tam mezitím přijela. Jako obvykle jsme nejprve šli udělat šnorchlovací průzkum. Koukali jsme, kde se potápí skupina potapěčů a snažili se vidět ty velké ryby. Nic moc jsme ale z hladiny neviděli, tak musí být asi hloub. Nejprve šla Pája a já. Postupně jsme klesali do 15 metrů. Všude byly krásné rybičky, velká hejna ale velké ryby ….. a najednou jsme ještě kus hlouběji viděli prvního kanice hnědého. Ryby, které dorůstají až 1,5m mající mohutné tělo byly asi ve 20m. Nejprve jeden, dva, tři. Plavali jsme pomalu jejich směrem. Jeden větší (můj odhad tak 80cm) se k nám připojil. Kanici nejsou nebezpeční, ale vykládejte to nezkušeným jelimánkům, jako jsme my. V jednu chvíli se kanic rozhodl, že se na nás podívá zblízka. Otevíral hubu a (v mých očích) výhružně zvedal ostrou hřbetní ploutev. Počkal jsem, až byl úplně u mě a kop, kop, snažil jsem se ho zahnat ploutví. Odplul opodál, ale vypadal naštvaně. Pája můj lítý souboj sledovala z povzdálí. Kanic mě nechal být a šel se podívat na Páju. Ta vypadala vykuleně. Také ho dramaticky zahnala a pak jsme celý vyděšení plavali pomalu zpátky. Kanic nás celou dobu sledoval 5 metrů od nás, měli jsme dojem, že nás určitě bude chtít sežrat. Zbytek ponoru byl už v klidu, viděli jsme menší kanice, očnatce, pražmany a standardní ryby.
Po půl hodině jsme byli zpátky u člunu, kde na nás čekal Jony. Mezitím, co si od Páji bral výbavu, tak jsme se dali do řeči s instruktorem z potapěčské lodě. Řekl nám, že lidé tady kanice krmí a že ti jsou potom drzí a jsou schopni se pohybovat v bezprostřední blízkosti potapěče nebo mu ochutnávat výstroj. Vysvětlil nám, že nejsou nijak nebezpeční a jejich motivace je čistě jen žrádlo. Ponor s Jonďou už byl tedy v úplně jiném duchu. Kanic na nás už čekal na stejném místě, kde jsme ho potkali s Pájou. Tentokrát jsem zvolil úplně jinou taktiku a dělal jsem jako když tam není. Plul celou dobu metr od nás koulel na nás očima a občas se šel podívat ještě blíž na Jonyho svítící ploutve. Už jsem se nebál, neodháněl jsem ho. Jony byl taky v klidu, pomalu jsme pluli podél útesu i s kanicem. Bylo to super. Potom jsme jich viděli ještě víc, jednoho, jak spal. Byl jsem úplně bezprostředně u něho. Ani se nehnul. Někteří jsou krásní, mají nažloutlé fleky. Byl to super zážitek, škoda, že jsme se nemohli potápět déle a mít víc času je trochu poznat. Říkali, že hloub a kousek dál bývají opravdu ti 1,5m dlouzí.
Po ponoru jsme se na dingym vypravili zpátky na loď. Byli jsme ze zážitku s kanici úplně excitovaní. Posádka se zatím nudila na lodi. Škoda byli u krásného útesu, kde bylo úžasné šnorchlování a také veliké ryby.
Sbalili jsme potapěčskou výbavu, najedli se a vyrazili na noční plavbu na Ibizu. Počasí mělo být v náš prospěch, tak jsme nechtěli riskovat, že se změní. Chytila se nám jedna malá rybka, kterou jsem později našel i na trhu i když mnohem větší. My jsme ji ale pustili, zdála se nám malá a moc barevná.
Pluli jsme převážně na motor. Plavbu nám znepříjemňovali pouze velké boční vlny. Nová posádka byla poněkud zelená, jak už to tak bývá. Přesto nikdo ryby nekrmil a ráno jsme kotvili u jižního okraje Ibizi ve velké a mělké zátoce. Překvapilo nás množství lodní dopravy kolem Ibizi. Čluny a motorové jachty, stejně jako rychlostní lodě pro osobní dopravu jezdili na plný výkon a dělali z krátké plavby do hlavního města party Ibizi nepříjemnou houpačku.
Potřebovali jsme natankovat a naplnit lahve a samozřejmě nás zajímalo, jak asi vypadá hlavní město divokých večírků. V místní nejdražší maríně jsme nemohli natankovat, protože tam v noci shořela jachta.
Po celém přístavu smrděla nafta a plavali ohořelé zbytky vybavení. Požár údajně vznikl v motorovém prostoru v elektroinstalaci a nešlo ho uhasit. Pracovníci maríny byli rádi, když zvládli přesunout okolní lodě.
Naftu jsme po dlouhém čekání nakonec natankovali ve vedlejší maríně. Následně po dlouhém prohlížení jsme se rozhodli vyvázat k opuštěnému bontonovému molu u vjezdu do přístavu. Nechali jsme Jonyho na lodi, naložili lahve na potápění a jeli shánět potapěčské centrum. Chvilku po odjezdu už Jony volá vysílačkou, že tam přišli dva policisti a že prý tam nemůžeme stát, protože to je součást komerčního přístavu …. Vyložil jsem tedy v rychlosti Páju, Samíka a lahve na nábřeží a na jel za Jonym překotvit loď před vlnolam. a pak spěchal zpátky za Pájou do restaurace.
Potapěčské centrum jsme nakonec našli, lahve nám naplnili. Jony pro nás přijel na člunu. Cestou zpátky jsem si říkal, jaký to byl opruz, protože jsme musely přeplout vjezd do přístavu, kde neustále jezdili lodě, čluny a trajekty. Byl sice úzký, ale hrozně to tak houpalo a šplouchalo. Nakonec jsme se ale dali do kupy. Tentokrát na lodi zůstal Samík. Byl už unavený a nechtělo se mu chodit po městě. Potkali jsme se s Martinou a Viktore a Sašou.
Už tady došlo k prvnímu nedorozumnění. Zatímco, my jsme sháněli naftu a plnění lahví, tak zbytek posádky za odpoledne prochodil město a my jsme byli natěšení na hradby a uličky. Nevím, proč přesně všichni trvali na tom, že musíme chodit společně, ale netrvalo dlouho a byl jsem naštvaný z neschopnosti se dohodnout a negace návrhů, kam vyrazíme. Přesto jsme viděli dost.
Vyšli jsme kousek z hlavní ulice nahoru a zanedlouho se ocitli v chudinských uličkách starého města. Byl jsem překvapený. Vypadalo to tam jako ghéto. Necítil jsem se ale špatně, nikdo si nás nevšímal. Pomalu jsme procházeli městem. Po 20 minutách jsme sešli o tři ulice dolů a najednou bylo vše jiné, všude bary, restarace, obchody ……
Ibiza je skutečně jedna velké stodolní. Podle toho to tam také večer vypadá. Většina lidí diskotékového typu v neuvěřitelných oblačcí, všude méně než sexy oblečené holky, chlapíci u který není jasné, zda jsme o metrosexuála, homosexuála nebo transvestitu, mladí staří …. Přesto, že nejsem zrovna party fanoušek, tak jsem shledal Ibizu jako zajímavou a několik dní bych tam klidně zůstal. V barech bylo ale velice draho. dali jsme si tedy drink a zamířili zpět na loď za Samíkem.
Dopoledne další den jsme šli s Pájou doplnit zásoby proviantu na plavbu do Španělska. Trh byl bohužel poměrně daleko a nešlo ho tak úplně dobře najít. Tak jsme si Ibizu prošli důkladně ještě jednou. Jen cesta zpátky s taškami jídla byla opravdu dlouhá. na noc jsme se přesunuli na západní stranu Ibizi do nádherné zátoky. Ibiza si mě tímto místem úplně získala.
Brzy ráno jsme vypluli směrem Mar Menor nad Cartagenou. Čekalo nás 24 hodin plavby i s koupacími přestávkami. Plavba proběhla tentokrát v klidu. Na nultém poledníku, bylo to v noci to bylo, jako znamení. Tešně před přeplutím Greenwichského poledníku se u lodě objevili delfíni. Vítali nás na západní polokouli. A v tom padly dvě hvězdy najednou. Byly jsme na západě. Odteď až na Tongu budeme psát ne E, ale W. A víte, co ukazuje navigace, jestli 000°00’ je W nebo E? Neřeknu 🙂
Mar Menor je mělké, moře 12 x 6 km velké ohraničené téměř uzavřenou hradbou útesů. Už v noci jsme ve vodě pozorovali veliké množství medůz. V noci to byly světélkující talířovky svítivé. U Mar Menor bylo moře plné velikých a barevných kořenoústek plycnatých a hrbolatých.
Jsou vážně krásné, ale koupání s nimi žádná radost není. Na Ibize mě žahla jedna talířovka a bolelo to jako blázen ještě pěkně dlouho. V Mar Menor, kam, se vplouvá po zvedacím mostem jich bylo fakt plno. Voda tam byla teplá, ale špinavá.
Tak jsme už za dvě hodiny mířili zpátky na opravdické moře a dohodli se, že pojedeme do Cartageny. Tam jsme byli v maríně na druhý den potom, co jsme přespali nedaleko na kotvě u patapěčského ráje Capo de Palos.
To bylo místo, kde mě strašně mrzelo, že jsme nemohli zůstat několik dní. Bylo tam asi 10 potapěčských center a říkali nám tam, že v rezervacích okolo je jedno z nejlepších potápění ve středozemním moři. Věřil jsem jim to. Odpoledne a navečer jsme viděli do přístavu vjížděj snad 20 lodí plných potapěčů. Ach jo, ještě teď mě to mrzí, když si na to vzpomenu!
Cartagena je veliký přístav a historické město s vojenskou posádkou, námořní vojenskou akademií a částí přístavu a doků vyhrazených armádě. Přítomnost armády byla ve městě jasně znát. Výstavně opravené hlavní nábřeží. Honosné historické budovy, akademie. Bylo to zajímavé. Navštívili jsme římské divadlo, muzeum a procházeli se v historických částech. Jako obvykle jsme také potřebovali dokoupit proviant. Měli tady službu, že když se nakoupí, tak to zadarmo dovezli až k lodi. Asi to je obvyklá služba. Využili jsme toho a udělali pořádný nákup, dokoupili hlavně vody.
V Cartageně mě zaujal způsob a rozsah v jaké rekonstruují centrum města. Všechno, co bylo zrekonstruováno bylo naprosto luxusní a velkorysé. Ale hned kousek vedle byly polorozbořené domy, často jen průčelí, špína a chudoba. Bylo to hrozně zvláštní a dělalo to dojem, jako by vždycky na něco byla veliká dotace, to se velkoryse opravilo, ale okolí zůstalo zchátralé a polorozbořené. Muzeum, které sloužilo zároveň jako vstup do římského divadla bylo naprosto velkorysé, obrovské moderní prostory, všude kamenné obklady. Většina obrovských prostor včetně moderních poslucháren a přednáškových sálů byla prázdná nebo v skoro prázdná ….. podobně velkoryse bylo pojato i nábřeží. Velikánské park, ulice dlážděné mramorem, veliké nové budovy knihovny. Večer bylo nábřeží plné lidí, ale spousta restaurací byla zavřená a zjevně zkrachovala. Ani to neumím přesně popsat, působilo to tak nějak divně.
V sedm hodin ráno jsme se odvázali a vypluli směrem na Malagu. Bylo před námi mírně nezáživné hopsání podél pobřeží. Odmítl jsem totiž plout přes noc, protože jsem se díky Viktorově chrápání v kokpitu nebyl schopen vyspat. Viktor se mi totiž nastěhoval do kokpitu, zabral mi mou lavici s tím, že se jinde nevyspí a šmitec. Byl první, kdo mě vystrnadil z mého místa a také první kdo spal v kokpitu celou dobu v podstatě sám, protože nikdo jiný tam už spát opravdu díky jeho chrápání nemohl. Nejvíc brblali kluci. Jejich oblíbená místa na provazech zela prázdnotou.
Pobřeží bylo ale zajímavé. Kdybychom měli více času určitě by se našla řada míst, kde by stálo za to zůstat. Řada pláží, zátok, barevné útesy. Ale tou dobou už teplota vody pomalu klesala. Vlastně od Mar Menor, kde měla voda přes 30°C se teplota postupně snižovala, až na 16°C na Gibraltaru.
V atmosféře na lodi byla cítit tenze. Zajímavé je, že většina napětí se vytváří kolem jídla. Martina postupně přecházela do módu, kdy připravovala jídlo jen pro Sašu a Viktora a nás to štvalo a oni asi asi cítili jiné křivdy.
Občas nám náladu zvedla ulovená ryba, která, považována za tuňáka byla na několik dílů k večeři. Až mnohem později jsem zjistil, že to byly makrely 🙂
Ale byly fakt dobré i jako na steaky a vůbec neměli tolik kostí, jako ty uzené v Tescu.
Občas se nám naskytla úžasná podívaná na pobřeží, kde si příroda pohrála s horninami a vytvořila třeba takovouto skálu. Vypadalo to, jako by to bylo umělé. Tuňáků – makrel přibývalo. Tak se postupně plnily žaludky posádky a tak jsme dopluli až do Malagy. Poslední noc jsme kotvili za rohem od přístavu. Občas už během plavby nás překvapila hustá mlha. Před Malagou jsme se probudili do mlhavého rána, kdy jsme jen stěží rozeznávali blízké nábřeží u kterého jsme večer zakotvili. Na nadarmo Picaso, jako rodák z Malagy maloval impresionisticky mlhavé scény.
Za nějakou chvíli po východu slunce se mlha rozfoukla a my jsme přepluli 4 míle do Puerto de Malaga na molo 2 Muellouno. V Malaze mají jeden jachtařský přístav, který je vyhrazen jen členům klubu. Potom mají nově vybudované molo, kde jsou ale také, jen dlouhodobé pronájmy a pak mají komerční molo. Martina volala večer před naším příjezdem a vykomunikovala, že nás nechají v maríně u Muellouno u Muello 2. Až později jsem pochopil, že se jednalo o Puerto de Malaga a molo, kam nás dali bylo komerční molo. Dohodnutá cena platila, daně jsme zaplatili už v Palma de Mallorca. Až když jsme odjížděli, tak se ukázalo, že připojení a odpojení vody stálo stejně jako celé stání v maríně.
Malaga nás překvapila velice pozitivně, vlastně nás nadchla. Krásné nové nábřeží, tropický park s papoušky a opicemi. Historické centrum, Picasův dům a římské památky. Skvělé bary a restaurace. Vážně se mi tam moc líbilo.
Večer jsme byli všichni společně na skvělé večeři v čínské restauraci. Zaplatí se tam 12e a pak už je konzumace neomezená. Sushi, všechny možné plody moře na grilu, skvělé zákusky, mňam. Přejedli jsme se všichni.
Atmosféra na lodi před odjezdem posádky ještě zhoustla a když posádka odjela, tak se nám všem čtyřem tak nějak ulevilo. Uklidili jsme si loď, došli nakoupit a zainternetovat. Dotankovali a zaplatili jsme připojení a odpojení lodě na vodu na komerčním mole a později odpoledne z Malagy odpluli. Jako by se nám moře snažilo něco vynahradit, tak jsme během krátké plavby na noční kotviště nachytali celkem 9 makrel. To už byl důvod roztopit gril. Bylo nám skvěle. Ryby byly skvělé, víno také. Kluci byli nadšeni našimi rybářskými úspěchy, ještě, že už jsme nepluli dál, to by si snad otevřeli stánek. Každý si vytáhl alespoň jednu rybu včetně Páji.
Rozhodli jsme se, že se pokusíme přeplout ještě před Gibraltarem do Ceuty. Ceuta je španělská država na Africké půdě. Leží asi 12NM jižně od Gibraltarské skály. Pro nás to znamenalo vyrazit velice brzy ráno a přeplout za silnějšího větru úžinu a to vše ještě proti proudu.
Ještě před Gibraltarskou skálou jsem si myslel, že to budeme muset vzdát. Ale nakonec jsem se nedal a pod dojmem, že se živly trochu uklidnily jsme zamířili na jih. Na cestu nás doprovodilo pár stovek delfínů. Byli úplně všude, kam jste se podívali. Byla to úžasna podívaná.
Plavba přes úžinu byla stále těžší. Ostré vlny, vítr přes 30 uzlů. U ceuty to bylo nejhorší. na plný výkon motoru jsme jeli jen 2 uzly. Už jsem si říkal, že tam snad nedoplujeme. Nakonec jsme tam ale dopluli. Ještě nás podusili v maríně, když nás nechali v silném větru jezdit čekat asi 20 minut před marínou, než nám konečně našli místo a nechali nás vplout dovnitř.
Moc dlouho jsme nečekali a vyrazili do města. Ceuta má jiný daňový režim než zbytek Španělska, takže tam lze nakoupit ledacos levně. Vliv afriky je ale patrný i přes snahu španělů o to, aby se vše tvářilo španělsky. Každopádně to bylo zajímavé místo a jsem moc rád, že jsme to nakonec nevzdali.
Druhý den jsme na tržnici nakoupili trochu ovoce a zeleniny a po obědě nás čekala opět plavba přes úžinu do La Linea, kdy jsme měli dopředu zajištěné stání v maríně Alcaideisa, hned na hranici s Gibraltarem. Druhá přeplavba přes úžinu nás překvapila a tentokrát mile. Přes silný vítr jsme přepluli na plachty bez jakýchkoliv potíží, prokličkovali mezi nákladními loděmi. Jediná vada byla, že přes použití zcela nové výbavy jsme chytili akorát tak kus řas, ale rybu žádnou. Když jsme připlouvali do Gibraltarské zátoky, tak jsme zase potkali to veliké stádo delfínů. To bylo vážně úžasné. Později jsme se dočetli, že na okraji Gibraltarské skály jsou tito delfíni doma a túristi se tam na ně jezdí koukat.
Do La Linea jsme dopluli navečer. Vyvázali se u mola 12. Krátké procházce do města jsme usnuli jako mimina. Další den ráno jsem se necítil dobře, byl jsem strašně unavený. Ale nedalo se nic dělat, čekal nás výlet na Gibraltar, to přeci nejde, aby kluci nebyli na Gibraltaru. Gibraltar je samostaná země spadající pod Britskou korunu. Španělsko se s tím nikdy úplně nesmířilo a čas od času si na něj dělá nároky.
Z maríny, kde stojí nyní Perla je to na hranice s Gibraltarem asi 20 minut pěšky. Vzali jsme to přes informační centrum v La Linea, abychom zjistili dopravu. Poslali nás pěšky na hranice s tím, že pak už jezdí Gibraltarský autobus. Potřebovali jsme koupit jeden náhradní díl k pumpě na čerstvou vodu. Zjistili jsme, že máme prasklé víčko filtru a asi nám už delší dobu utíká sladká voda a také to byl asi důvod, proč jsme měli plnou studánku. Podle pilota má být Gibraltar rájem pro jachtaře. Ale nám se obchod s jachtařským zbožím sehnat pořádně nepodařilo, jen napůl železářství. Maríny jsou tam poloprázdné, celkově působí Gibraltar poněkud žalostným dojmem. Kromě hlavní třídy je řada obchodů a firem pozavíraných. Na hlavní třídě převládají obchody s alkoholem a cigaretami a případně drahými hodinkami, které jsou díky nízkým spotřebním daním na Gibraltaru výhodnou koupí. Na hranicích probíhají celní kontroly, jak za starých časů.
My jsme po dlouhém chození našli nějaký jachtařský obchod, kde neměli, co jsme potřebovali. Byl jsem částečně protivný, protože mi nebylo fakt dobře. Přesto jsme zvládli oběd a po něm jsme se lanovkou vypravili na vrchol skály. Ta je známá nejen výhledy, ale také opicemi. Opičáci byli fakt krásní.
Jeden z opičáků byl tak drzí, že když jsem chtěl kluky vyfotit, tak si začal rozepínat baťoh, který měl Sam na zádech. Už se začal hrabat uvnitř, když jsem mu ho bral a ještě se se mnou přetahoval. Drzoun jeden.
Uchození jsme se vrátili večer na loď. Ještě jsme si museli sbalit věci, protože následujcí den už klici odlétali a já s nimi. Jeli jsme dlouhé tři hodiny autobusem do Malagy a pak ještě do večera čekali na náš let, ale to už je další příběh.
Petr a Pája
Smutný dovětek k poslední posádce:
Vzájemné neporozumění si s naší poslední posádkou mělo týden po příjezdu trapnou dohru, kdy si Martina vyžádala podrobné vyúčtování společných nákladů a následně nám napsala, že jsme nakupovali draze potraviny a ona, že by to nakoupila levněji a proto nám z jejich podílu na nákladech za potraviny zaplatí méně než polovinu (za tři víc než plnohodnotné strávníky nám dala 100euro za 10 dní na lodi místo 230, které jsme jí spočítali my). Učinila tak smutnou tečku za svým pobytem na lodi a udělila nám lekci a varování ohledně výběru posádky do budoucna.
Věřím, že si těch našich 130euro, které si rozhodla nechat, k dobrému užije.